..EDIE blog.... na Blog.cz

_{V této poetické love story na thajský způsob je možné úplně všechno. Pestrobarevný snímek, v němž mrtví ožívají, láska je věčná a platí, že když přestanete štěstí hledat, najde si vás samo, je plný fantazie, křehkých emocí i neuvěřitelných muzikálových výstupů}.

Říká se, že komu se líbila Amélie z Montmartru, tomu se bude líbit i Občan pes. Dlužno dodat, že ten, kdo má v sobě ještě alespoň kousek dětské naivity, bude nejspíš tuhle podivuhodnou thajskou romantickou komedii přímo milovat.
Příběh venkovského stydlína Poda, který se vydává do Bangkoku najít štěstí, a místo toho hned na počátku ztratí prst, vás totiž zavede do světa, kde je možné úplně vše a kde je smrt - na rozdíl od lásky - věcí vcelku pomíjivou. Mladý thajský režisér s odzbrojující hravostí skládá mozaiku těch nejneuvěřitelnějších příběhů. Vypráví bizarní pohádku o tom, jak Pod i se svým nalezeným a opět přirostlým prstem potkává krásnou Jin, jejíž život zásadně ovlivnila tajemná bílá kniha psaná v jazyce, z něhož ovšem dívka nezná ani slovo. Je to svět, kde plyšový medvěd (ano, čtete dobře, plyšový medvěd) z nešťastné lásky obráží bary a reinkarnovaná babička se znovu rodí jako gekon (ano, čtete dobře, jako gekon). A to ani zdaleka není všechno.
Občan pes zaútočí na vaše smysly přímo Molotovovým koktejlem intenzivních barev, hudebním doprovodem neustále balancujím na hranici kýče a muzikálovými výstupy křehkými i směšnými zároveň. Asi nejvýstižnější by bylo označit tuhle změť historek a snových obrazů za 'surreálnou', ale sami uvidíte, že i to je jen přibližné.
Díky neuvěřitelné dávce fantazie a emocím tak čistým, až z toho mrazí, nelze než si užít opojnou jízdu ve společnosti všech těch podivných, nezvykle sympatických hrdinů.
Prostě to je kouzelná a návyková love story z Bangkoku, ve které je možné úplně všechno.

Zdeňek Svěrák jako Tkaloun na začátku příběhu není žádný sympaťák. Po čtyřiceti ­letech před tabulí se z něj stal nevlídný učitel-rutinér, jehož vyučovací metodou je diktování - a když ho žáci vytočí, což nevyžaduje velké úsilí, jeho obličejem zacloumá nepěkný tik. Na vlastní žádost odejde do penze, ale místo aby se připojil ke skupince starců, bezcílně korzujících parkem, které s dávkou sebeironie ztělesnili Svěrákovi kolegové z Divadla Járy Cimrmana, hledá nové uplatnění.
Po nebezpečném pokusu o kariéru messengera se uchytí až v místním supermarketu u výkupu lahví. A právě tady najde nejenom kýženou práci, ale také sám sebe. Z nerudného důchodce se promění v upovídaného společenského tvora, který kolem sebe spřádá nitky vztahů a s obratností profesionálního dohazovače dává dohromady nové dvojice - což je také příležitostí uvést na plátno celou řadu známých tváří. Pavel Landovský coby zanedbaný, leč charismatický skladník rozkvete po boku elegantní padesátnice s tváří někdejší Božské Emy Božidary Turzonovové. Učitel Jiří Macháček potká svůj erotický ideál v Tkalounově nábožensky založené dceři Tatianě Vilhelmové, v jejímž tradičně nonšalantním podání znějí proroctví typu ,ďábel slábne' obzvlášť vtipně. A vysněnou sexuální dračici najde i Jan Budař, jenž si ovšem v roli kolegy Úlisného víceméně jenom zopakoval své 'úlisné' kreace z Hrubeše a Mareše a Horem Pádem.
To nejpozoruhodnější a nejkřehčí se však odehrává mezi Tkalounem a jeho ženou v podání Daniely Kolářové. Dvojice, která se ve svazku manželském ocitla už Na samotě u lesa, působí jako pár po čtyřicetiletém soužití skutečně přesvědčivě. Mírně zatrpklá žena, pro niž mužův útěk za přepážku vratných lahví znamená společenský propad, rozzlobeně komentuje manželovy úlety jako pošetilou snahu vzepřít se neodvratnému stáří - a smířlivější tón nasadí teprve tehdy, když sama dostane šanci prožít malý mimomanželský románek. Přes všechny rozpory ale tahle dvojice spěje k záviděníhodnému harmonickému ideálu.
Svěrákům se podařilo vytvořit dílo plné nefalšované naděje - a pochopitelně i onoho příslovečného laskavého ,českého humoru'. Film Vratné lahve na sebe vzal natolik autenticky obnošený kabát, že je nám v něm dobře jako na starém gauči v bytě prarodičů. Je trochu odřený a místy z něj dokonce lezou pera, ale za pohovku z Ikea byste ho zkrátka nevyměnili. Je to prostě poctivý český film, který vás přesvědčí, že stáří může být i docela fajn…

Fas­cinující galaxie podobenství se točí kolem křehkého příběhu lásky ve třech dějinných epochách. Od re­ži­séra Darrena Aronofského (Requiem za sen) nečekejte žádné nezáživné mudrlantství, ale spíše působivou audiovizuální symfonii, kterou si užijí i ti, kdo mají rádi nejednoznačné výklady.

Fontána (THE FOUNTAIN) se pokusí odpovědět na otázku, na kterou se lidé ptají od nepaměti: "Co kdyby mohli žít věčně?" Příběh se odehrává ve třech odlišných časech: V patnáctém století dostane španělský conquistador (Hugh Jackman) zvláštní úkol - najít bájný strom života. A odměna bude vskutku královská. Pokud jej najde, bude moci sdílet věčnost spolu se ženou, kterou miluje nade vše (Rachel Weisz). Ve století dvacátém bojuje doktor (opět Hugh Jackman) o život své manželky (opět Rachel Weisz), která onemocněla netypickým druhem rakoviny. Pokouší se najít lék, ale zdá se, že vše je marné. Třetí a zároveň poslední paralela je zahalena rouškou tajemství, ale má nás zavést do daleké budoucnosti až do století pětadvacátého, kde hlavní hrdina hledá odpovědi na otázky, které za svou dlouhou pouť časem nasbíral. Sám režisér říká, že THE FOUNTAIN je příběhem lásky, smrti, duševna a křehkosti naší existence na tomto světě.

Filmy Mexičana Alejandra Gonzáleze Iñárritua mají společného hrdinu: Osud s velkým O. To on stojí v pozadí všech událostí a tahá za provázky, to jemu postavy nemají šanci uniknout, ať dělají cokoli. Ale zatímco v předchozích 21 gramech osudová tragédie vyrůstala na komorním půdorysu, tentokrát své fatální nitky ambiciózně rozprostřel přes celou zeměkouli.
Začíná v Maroku, kde domorodý pastevec dá svým dvěma synům pušku na obranu proti šakalům. Chlapci jsou zvědaví, jestli opravdu dostřelí na tři kilometry, a za cíl si vyberou autobus na silnici v údolí… V americkém San Diegu mezitím mexická chůva, pečující o dvě děti z bohaté rodiny, řeší neodkladný problém - zítra se její syn žení a ona nemá, kdo by jí děti, jejichž rodiče se zdrželi na dovolené, na jeden den pohlídal. A tak se je rozhodne vzít do Mexika a za šoféra si vybere svého nespolehlivého mladého synovce. Ano, tragédie v Iñárrituových filmech nepřicházejí jen tak z ničeho nic, rodí se ze střípků ošklivých náhod, nedorozumění, klukovin a hloupých rozhodnutí.
Tíha osudu dopadá na hrdiny Babelu spravedlivě, bez rozdílu původu či společenského postavení. Americká turistka (Cate Blanchett), kterou při výletu do marocké pouště zasáhne kulka vystřelená jakoby odnikud, je i se svým mužem (Brad Pitt) ­náhle odkázána na pomoc místních vesničanů. Zatímco žena bojuje o život na špinavé podlaze kamenné chýše, manželé k sobě po letech znovu nacházejí cestu přes propast mlčení. Domorodci se mezitím hrozí, že je americká diplomacie osočí z teroristického útoku se všemi důsledky. A děti blahobytného páru příběh zavede do pustiny, kde je ohrožuje smrt žízní a vyčerpáním…
K marocké a mexické linii se pak přidává ještě třetí, tokijská, která je se zbytkem propojena o něco volněji. Její hrdinkou je hluchoněmá školačka, dcera bohatého vdovce, která bolestně zápasí s nahromaděnou frustrací, vztekem vůči okolí, ale i sexuální touhou - a v průběhu jediného dne se zdánlivě nesmyslně nabídne několika mužům.
Poetickou působivost filmu podtrhuje i prostředí. Vyprahlé a větrné marocké pohoří střídají záběry z ploché a sluncem sžírané mexické pouště, v zajímavém kontrastu s obrazy hypermoderního, světélkujícího Tokia. Scény z temperamentní svatby v Mexiku se mísí s výjevy z japonské taneční party, již chvílemi vnímáme očima hluchoněmé dívky jako bezhlasé střídání barevných záblesků a úplné tmy.
Tím vším se režisérovi daří budit dojem, že náš svět je opravdu propojený skrytými nitkami. A že navzdory tomu, že tak jako stavitelé Babylonské věže, na niž odkazuje název filmu (Iñarritu několikrát osvětloval, proč si pro název filmu vybral zrovna Babel, v překladu Babylon. Že tím chtěl vyjádřit problémy jazykové komunikace), sice mluvíme různými jazyky, všechny nás spojuje naše křehkost, naše bezbrannost vůči osudu a naše schopnost najít na dně prožitých tragédií katarzi a smíření.

Babel není oscarový film. Není z té sorty, která dostává ocenění za nejlepší film. Na rozdíl od nich je totiž mnohem lepší. Iňarritu, přestože točí za americké peníze, zůstává při zemi s "nezávislým" cítěním filmu. A díky tomu, že se i na potřetí dokázal obklopit výjimečnými lidmi, se Babel stává mrazivě dojemným a lehce vtipným filmem.